šnek

člověk je trochu bláhový, v čase stokrát jiném,  hledá cesty k životu, jež pod rukama se mu mění jak jarní vody... Každý den v něčem trochu jiný. A co po smrti? Bez těla - budu už vším naplněná?

jeden pán píše básničky, které ve mně pak zpívají, jak on to dělá, to je záhada. Slova psát, která prozpěvují, říkám si, asi má v sobě žežulíka. A ten z něj zpívá a já pak doma potichu si vděčně prozpěvuju z jeho zpěvu. A zpěv ten je úlevný jako kdyby zrušili ranní vstávání.        

nechte se rozmazlit, nenechávejte se rozmazlit.

snad dostanu dobrou roli v tomhle příběhu, nemůžu dělat jen to, co si vyberu, s pokorou přijímat, vždycky je kde pomáhat.

sundavám se z křížku, každou minutu si ulehčuju, přece si to nebudu dělat těžký, zaklínám všechny ty hrozný výkřiky - co mě napadají, tak piluju, zavařuju - odklínám, housenku dozrávat nechávám, třeba zas spatřím toho motýla, na vinu pošlu minu, bojuju jak se dá, abych zase nezešílela.    

být tak šakalem nesralo by mě tolik, co jsem.

já zkusím pár řádek o tom, že jak se člověk dělí o svůj život, tak život se dělí s ním, neztrácím důvěru, právě pro to bohatství, kterým je člověk obklopený, vždycky se někde zablýskne. V slze, v hudbě, v dobrým  úmyslu, v básničce, v dětským obrázku.. Slovu, v dechu vašich dětí, který nese statečně to žezlo dál, tolik tepla, že by se toho člověk nenadál.

 

Je to stanice s vlnovými délkami, která vysílá o lidech, který jsou v autech, co nejsou jejich postroje, co nemají kufříky jako pozlátka, není to stanice výstavní, tam nepotkáte nikoho, kdo škrtí kravatou svýho přítele,  z ní vyletují lidi, kteří jsou nazí a přitom oblečení, nosí to, co se jen tak nevidí. Ta stanice není zbytečně ukecaná, je to stanice, která  není fanatická nebo pro zbabělce. Zkrátka stanice, z které dojedete nejdále.  

Mlátit prázdnou slámu pořád stejný žok z toho by se jeden na svou duši zcvok slámě to jde k duhu vyhřívá si duť ale já už na to seru ztratila jsem chuť.

Když jsem zakopával v močál svoji hřivnu ozvalo se z nebes: že na tebe plivnu! a já jak ten tetřev hloubil v bahně dál to už na mě bouřně kdosi shůry řval zacpal jsem si uši s lopatou se činil po hubě jsem schytal koho bych tak vinil? Lída Chábová

Ježíšek je hodný. I podzim na nás hází dary. Život  má různé podoby,  člověk je na ně bohatý, tak ať se nediví, že občas vypadá jako věkovitá skála. K pokoji se dochází různými způsoby. Právě teď na  vás doráží.

někdy si myslím, že už jsem v nebi - to když se zaposlouchám do lidských výpovědí, které někdy znějí dojemně a pozoruju je psíma očima  a to pak nebeská brána se  otvírá a ňam, další kostička.

HM, HM, HM, zpívám si tu písničku a hned u cesty vidím tančit víly a svítit vřes v mechu, když zpívám si tu písničku.

Celá planeta si povídá - slyším to svýma ušima - dokonce :  Jak Péťa vezme kus plechu a spraví nám střechu, slyším ptáky, ovce, krále v čokoládě, kus masa, že prodal řezník, jedny cigarety, je třeba vyplísnit dítě, zazimovat kytky, pták řve. Je to rej : kolo má pán dobrý, v tý fosforový vestě, prý, svítí jak lambáda, děti válely sudy, jo nejsme z žádnýho krematória, zmrzlina je plná života - sama v lednici opuštěná, aby měla klid, čeká až ji přijde někdo rozmrazit. Dělat chyby je krásný.

Jsem z těch, kteří musejí být pobízení k životu - někdy, jinak zatuhují - někdy, jestli je to z toho přemýšlení? Ráda to zaspím, ale vždycky se nakopnu.