šnek

jeden pán píše básničky, které ve mně pak zpívají, jak on to dělá, to je záhada. Slova psát, která prozpěvují, říkám si, asi má v sobě žežulíka. A ten z něj zpívá a já pak doma potichu si vděčně prozpěvuju z jeho zpěvu. A zpěv ten je úlevný jako kdyby zrušili ranní vstávání.        

nechte se rozmazlit, nenechávejte se rozmazlit.

snad dostanu dobrou roli v tomhle příběhu, nemůžu dělat jen to, co si vyberu, s pokorou přijímat, vždycky je kde pomáhat.

sundavám se z křížku, každou minutu si ulehčuju, přece si to nebudu dělat těžký, zaklínám všechny ty hrozný výkřiky - co mě napadají, tak piluju, zavařuju - odklínám, housenku dozrávat nechávám, třeba zas spatřím toho motýla, na vinu pošlu minu, bojuju jak se dá, abych zase nezešílela.    

být tak šakalem nesralo by mě tolik, co jsem.

já zkusím pár řádek o tom, že jak se člověk dělí o svůj život, tak život se dělí s ním, neztrácím důvěru, právě pro to bohatství, kterým je člověk obklopený, vždycky se někde zablýskne. V slze, v hudbě, v dobrým  úmyslu, v básničce, v dětským obrázku.. Slovu, v dechu vašich dětí, který nese statečně to žezlo dál, tolik tepla, že by se toho člověk nenadál.