šnek

Netrap se tak, Bůh ti to říká pořád, no vážně ani hněv není tak vážný.  Metrák může vážit pavučinu. Tak neboj se, že neuneseš svojí hlavu. I stromy občas padnou do tmy. A zase se jim vyjasní. Já držet se chci nějakého řádu, takže se vracím do úřadu.

Všechno to zraje a kvasí jak v sudu víno. Jedna paní našla sud prázdný a zkoušela, jestli se do něj vpraví. Jako ten filosof z Řecka, co potkal Makedonského A. Zeptal se ho tenkrát vládce, jestli něco nepotřebuje. Ale on řek - že ne.... Že v tom sudu bohatství má fůru. Tak si nemá dělat škodu. A paní to chtěla zkusit taky, ale zasekla se a když jí vyprošťovali, řvala, že ten sud přemůže vlastní vůlí. Proto tam doteď sedí a někteří se jí smějí, jak je pyšná. Ale ona, že jim ukáže, kolik má v sobě kuráže. Jak umí být silná, kašle prý i na Hospodina. Tak nevím, jestli se někam proseděla, ale možná se k ní přidali další, co přinesli polštářky a založili  kult Sedavý obsedanti.    

Okřídlená báseň vrhla na mě tíseň, protože nežere se jako párky chasník, tu napsal totiž český básník!   Házet do sebe knedlíky, to umí každý, ale strávit tuhle báseň, na to musí mít člověk dáseň. A né kus masa.   Tahle báseň těžká je jak piva basa. Toho dobrého po němž zazpívá i bič kočího.    Prostě báseň jedna báseň, na kterou by dostal chuť i sršeň. I kůň teď učí se jí nazpaměť!      

Mojí mámě je 62 a dosud její krása nevyschla. Oči má jak letní nebe... Celá je taková hezky malá. Ručky má jak párečky a nožky, že by jí padly Popelčiny střevíčky. V duši má jak v malované zahrádce a rozdává z ní ovoce.

myslím si : všechny démony lze přemoci, jen napnout sílu správným směrem, tak jako když na velkou prdel, nasadíš kalhoty XXL.

 Sestřička přinesla obvazy, zlehka jimi obvázala moje srdce. To byla, ale nemocnice. Šahala mi prsty skrz kůži. Holý by byl proti tomu oblečený.

Byl to člověk,  o kterém bych v klidu napsala, že i jeho boty mluvily, když jste se na něj podívali. Proto ho možná bylo vidět. A nebo to bylo proto, že jsem si toho všimla. Záleží na tom, jak se na věci díváme. Obloha je modrá snad i proto, že jí pohladilo ptačí křídlo.  

Bohatě se rozhlížíte, s nadějí chodíte, tenhle vesmír existuje. Zmást se nedejte.

Na dveřích schránku ze sirek, to je můj malý, krásný svět. Andělé strážní jsou prý přísní. Já potřebuju tak tři nebo čtyři. Jeden tužku ořeže, já jí zase ztupím, druhý mě do vody namočí, třetí je člověk a chová se jak pračlověk, šestý je : já ani počítat neumím, pátá je máma, sedmý je  blúzový. Ale to už jste všechno věděli.

Laskavý učitel jakoby učil Zmijozel : na učitele zírali jako tele. Když učil je brousit, začli se ospalci trousit. "Mně to moc klouže," vykřikla Nováková. "Takhle né, to se ti zadře." Radil jí učitel. To všechno si pamatuje z učitelovy laskavé psychologie. Jarda je také sleduje bystrýma očima. Myslí si, co je jí po klouzání, když má přistávat. A řekne : "Nováková moc kouří." "A Orel nevnímá."  Stěžuje si. Macková zas čumí učiteli po pytli. "Já...já?" "Já jsem se jen zamyslela, pardón." "Ty se jdi radši učit na trombón." To byla, ale třída. "Zkuste se vžít do role hrdiny, jenž navléká nitě do díry bezedný." "To už je moc," křičí Nováková. A tiskne si svačinu na prsa. Těší se na učitelku Lídu, budou navlékat korálek po korálku. Jarda při navlékání, vždycky tupě čumí. Má radši učitele. Bude to zábava, až zase s něčím přijde. Jako tuhle, když předváděl jízdu na velbloudu. Pochroumal Žďárkovi dlouhou a...

Rozkrákala se vrána - peří neuhlazený. V pustinách seděla opuštěných. V mlhách tam hledala zbytek mršiny. Mlhy jí peří promáčely. Ranní oblohu zobanem proráží, sluneční hřejivá slova jenom ji zaráží. Smutně a nervózně klove si kroužek z nohy. Kroužek pro otroky, jež nohu ji svírá, kde je ten kraj, co zpěvem hřímá.

Jak ten kohout krásně kokrhal, probouzel i uspával. Na nožkách ostruhy, lahůdky hrabává... Podělí slepičky, ptáčky..., to není kohoutek lakomý,  co se sám nakrmí. Já ho mám ráda. Peříčka duhová směle si nosívá, hřebínkem zahrádku pročesává.

 Jaroslav Hybernský hodný jak zimní počasí - moudrý jako král z karet žaludů zaséval dobrou úrodu, nedělal osivu ostudu. Kouřové signály co vyslal Hybernský, nesly se přes hory, údolí. Pár hřejivých slov mu posílám na oplátku a těším se na další básně, jenž vymyslí Jaroslav Hybernský. (Na další sněhovou kouli).